My advokáti dobře víme, že svědecká výpověď má pro soud značnou hodnotu, kterou si drží i ve světě ovládaném technologiemi. Oproti listinám totiž svědek může soudci pomoci, aby se vžil do situace. Očití svědci dělají zkrátka z celé události něco jako barevný 3D film. Jak by to vypadalo, kdyby náš právní řád udělal ze sporů černobílé představení a striktně dopředu stanovil, komu má v případě sporu dát soudce za pravdu?
Došlo by třeba k násilnému střetu mezi syrským žadatelem o azyl a (nepřirozeně) holohlavým obyvatelem Brna. Celý incident by viděl další Syřan, který by policistům sdělil, že si začal Čech, který na jeho bezbranného krajana bezdůvodně zaútočil. Jinou verzi by ovšem popsal jiný Brňan a tvrdil by, že azylant, z ničeho nic zákeřně přiskočil a cizímu muži bez vlasů uštědřil pár facek a kopanců. Pokud bychom měli v zákoně pravidlo, že svědectví muslima má jen poloviční váhu, musel by soudce při absenci dalších důkazů upřednostnit „brněnskou“ verzi událostí.
Zdá se vám celá historka přitažená za vlasy? V našich podmínkách tomu tak samozřejmě je. Celé jsem si to vymyslel. Právo šariá ale dělá z tohoto absurdního a nemorálního dramatu ošklivou realitu třeba pro ženy. Známý je např. citát se sbírky hadíthů Buchárího, který je respektovaným zdrojem islámského práva.
Prorok řekl: „Nerovná se svědectví ženy polovině svědectví muže?“ Ženy řekly: „Ano.“ On řekl: „To je kvůli nedostatku ženské mysli.“ (svazek 3, kniha 48, číslo 826).
Něco takového je v Evropě nepřijatelné. Právní řády zemí našeho civilizačního okruhu vycházejí z rovnosti všech lidí před zákonem. Bez ohledu na bravu kůže, pohlaví, politické nebo náboženské přesvědčení. Aspoň v teorii nerozlišujeme mezi ženami, muži, milovníky psů nebo koček, homosexuály, komunisty, pornohvězdami nebo muslimy či buddhisty. Věříme v rovnost lidských bytostí.
Toto přesvědčení je zakotveno také v čl. 1 Listiny základních práv a svobod, podle jehož první věty jsou lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Ideál rovnosti se v našich společnostech rozvíjel už od Francouzské revoluce a své zakotvení má také v čl. 1 Všeobecné deklarace lidských práv, která byla přijata valným shromážděním OSN v prosinci 1948. Ačkoli je to pro nás těžko představitelné, příkaz islámského práva je jiný a ženu staví do podřadné pozice.
Citovaný hadíth je jen jedním z mnoha takových diskriminačních pravidel. To je absolutně nepřijatelné. Veškeré útoky na rovnost lidí před zákonem je potřeba odsoudit, neboť jsou v rozporu se základy našeho vnímání světa a do Evropy nepatří. Popravdě nepatří na žádné místo ve známém i neznámém vesmíru. Pokud někdo cítí nutkavou potřebu rozlišovat, musí tak holt činit pouze v soukromí své mysli a nikoho s tím neobtěžovat a už vůbec nečekat, že s ním někdo příčetný bude souhlasit.