Pavel Skočdopole, lidskoprávní aktivista z organizace Člověk bez tísně, který vždycky veřejně přísahal jedině na evropské hodnoty, Listinu základních práv a svobod a soud ve Štrasburku, přijal ve svých 35 letech islámskou víru. Nějakou dobu se taková „nevěra“ dala ututlat, ale nakonec se ucho i u toho nejkvalitnějšího džbánu utrhne. Všechno prasklo.
Našeho hrdinu jednou v pátek potkala šokovaná dvojice bývalých přátel z nevládkového světa před brněnskou mešitou. Protože se jednalo o zodpovědné občany respektující zákony České republiky, věděli hned, co dělat. Nelenili a nahlásili pana Skočdopole na příslušných orgánech – odpadlictví od evropských hodnot, ztráta víry v Listinu a přijetí islámu je přece závažným trestným činem, za který je možné uložit trest smrti.
Připadá vám to jako špatný vtip? Máte pravdu, dnešní historka je přitažená za vlasy a vážně jsem si to celé vymyslel. Parlament nepřidal do trestního zákoníku žádné nové skutkové podstaty, které by trestaly ty, kdo by se rozhodli přestat věřit v ideu lidských práv a svobod.
Protože my sami nic takového neděláme, je nám zatěžko připustit, že některé právní systémy s podobnými absurditami skutečně pracují – jako třeba šaría, podle níž je odpadlictví od islámu skutečně hrdelním zločinem. Zavraždit exmuslima proto, že už nechtěl být nadále věřícím, je podle islámského práva jednoduše v pořádku. Z řady zdrojů zmiňme tento citát se sbírky hadíthů Buchárího:
„Muž přijal islám a pak se vrátil zpět k judaismu. Mu’adh bin Jabal přišel a uviděl muže s Abu Musou. Mu’adh se zeptal: „Co je s tím (člověkem) špatně?“ Abu Musa odpověděl: „Přijal islám a pak se vrátil zpět k judaismu.“ Mu’adh řekl: „Neposadím se, pokud ho nezabiješ (neboť to je) verdikt Alláha a Jeho proroka.“ (svazek 9, kniha 89, číslo 271)
Kruté, že? Není divu, že podobné praktiky jsou v našem kulturním okruhu prostě neakceptovatelné. Netrestáme lidi za to, že něčemu věří anebo naopak nevěří. Můžete se zaklínat Alláhem, Ježíšem, všemi možnými duhovými Buddhy nebo třeba Luciferem či svatým pivem. Jestli se vaše víra někomu nelíbí, má smůlu (samozřejmě v případě, že ho s ní neobtěžujete a nic po něm nechcete a nikomu neubližujete a modlíte se v soukromí domova či příslušného svatostánku).
Od tzv. prosincové ústavy Rakousko-Uherska z roku 1867 je na našem území zaručena náboženská svoboda a každá zákonem uznaná církev a náboženská společnost má právo u nás působit a upravovat si sama své záležitosti. Občanská a politická práva jsou na náboženském přesvědčení nezávislá – patří věřícím i ateistům. Podle čl. 15 Listiny základních práv a svobod má každý právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání. O tom, že je na náboženství absolutně nezávislé i právo na život, snad nemusím ani psát. Když se někdo rozhodne nevěřit, není to v žádném případě důvod pro jeho zabití.
Nemůžeme žádat smrt pana Skočdopole z našeho příběhu proto, že se stal muslimem a odklonil se od evropských hodnot, a stejně tak nemůžeme tolerovat ideologii, která žádá, aby byli usmrceni ti, kdo jí mají plné zuby anebo je jim jednoduše lhostejná a nechtějí s ní mít už nic společného.